Po tisíce let lidstvo vnímalo čas jako plynoucí řeku, která nás neúprosně unáší z minulosti do budoucnosti. Říkáme, že čas „letí“, „na nikoho nečeká“ a neustále se posouvá kupředu. Ale co když tato základní zkušenost není vlastností vesmíru, ale hluboce zakořeněnou psychologickou projekcí? Nejnovější výzkumy ukazují, že plynutí času není fyzikální jev, ale kognitivní konstrukt, způsob, jakým naše mysl dává smysl statické realitě.
Starověké kořeny pochybností
Myšlenka, že čas, jak jej vnímáme, může být iluzorní, není nová. Starověcí filozofové, dlouho před příchodem moderní fyziky, zpochybňovali samotný koncept změny. Parmenides z Eley, řecký myslitel ze 6. století př. n. l., tvrdil, že pokud budoucnost ještě není skutečná a minulost již neexistuje, jak se mohou události dokonce přesouvat z jednoho stavu do druhého? Pokud je nyní něco skutečné, jednoduše je ; neexistuje přechod od potenciálního ke skutečnému.
Podobný skepticismus nacházíme ve spisech Aristotela, ve staroindické Advaita Vedanta a dokonce i ve spisech svatého Augustina. Tito myslitelé rozpoznali inherentní rozpor v popisu času jako plynoucí entity, protože samotný koncept „toku“ implikuje pohyb uvnitř času, vytvářející uzavřený logický kruh.
Einstein a statický vesmír
Ve 20. století přinesla moderní věda vědecké potvrzení těchto filozofických pochybností. Isaac Newton postuloval absolutní, univerzální čas, který plyne nezávisle na pozorovatelích. Ale teorie relativity Alberta Einsteina tuto myšlenku zničily.
Einstein dokázal, že rychlost světla je konstantní pro všechny pozorovatele bez ohledu na jejich relativní pohyb. Tento zdánlivě jednoduchý fakt má hluboké důsledky. Aby se zachovala stálost světla, čas sám o sobě musí být relativní. Dva pozorovatelé pohybující se různými rychlostmi nebudou souhlasit s načasováním událostí. Pozorovatel v jedoucím vlaku zažije čas jinak než někdo, kdo stojí na místě.
V rámci teorie relativity jsou všechny okamžiky času – minulé, současné i budoucí – stejně reálné. Neexistuje žádný cíl „teď“. Všechno, co se kdy stalo nebo stane, existuje současně. Tento koncept, známý jako věčnost, eliminuje myšlenku času jako tekoucí řeky. Není to tak, že čas neexistuje; jde o to, že neproudí.
Psychologická projekce: Skutečná iluze
Pokud čas neplyne, proč to takto prožíváme? Běžné vysvětlení často nazývá plynutí času „iluzí“, což implikuje falešné vnímání reality. Filosof Adrian Bardon však tvrdí, že přesnější je popsat to jako psychologickou projekci.
Stejně jako barva není inherentní vlastností předmětu, ale produktem toho, jak náš mozek interpretuje vlnovou délku světla, plynutí času není vlastností vesmíru, ale způsob, jakým naše mysl organizuje zkušenost. Promítáme pocit pohybu do statické reality.
Podívejme se, jak využíváme GPS. Zařízení poskytuje souřadnice představující naši polohu a cíl. To neznamená, že GPS je vědomá entita, která myslí nebo cítí. Jednoduše zpracovává data a prezentuje je způsobem, který nám dává smysl. Stejně tak, i když fyzika nepodporuje dynamický tok času, stále jej vnímáme jako skutečný.
Nevyhnutelná vyhlídka
Bardon tvrdí, že jakýkoli popis reality bude nevyhnutelně naplněn naší subjektivní zkušeností. Nemůžeme popsat svět bez odkazu na čas, stejně jako nemůžeme popsat barvu bez odkazu na vlnovou délku. Chybou je, že si pleteme naši perspektivu se samotnou realitou.
Běh času není iluze, kterou je třeba napravit; je to nevyhnutelná podmínka lidské existence. Není chybou vnímat čas jako aktuální; je to prostě způsob, jakým dáváme smysl vesmíru, který ve svém jádru může být nadčasový.
Iluze není, že čas neexistuje; iluzí je, že si mylně pleteme naše vnímání času s jeho základní povahou.
Skutečné odhalení nespočívá v tom, že čas je iluze, ale v tom, že naše zkušenost s časem je neoddělitelně spojena se samotným aktem vnímání.
Zdroj: Adrian Bardon. 2025. Stručná historie filozofie času (druhé vydání). Oxford University Press, ISBN: 9780197684108. Autor: Profesor Adrian Bardon, Wake Forest University.
